Surhumanismus

Stručnou biografii G. Locchiho naleznete zde na s. 24:

http://tradicebudoucnosti.deliandiver.org/wp-content/uploads/2010/12/PDF-O-smyslu-dějin.pdf

Kdo je Stefano Vaj:

Narodil se v Miláně, kde také žije a pracuje.  Vzděláním je právník a jako profesor práva nových technologií působí na padovské univerzitě; zabývá se metapolitikou, myšlenkovými směry a kulturní i vědeckou současností; jako esejista, přednášející a publicista spolupracoval od konce sedmdesátých let mimo jiné s časopisy l´Uomo libero, Nouvelle ÉcoleLetteratura-Tradizione, Rinascita, Orion, The Ring, I Federalismo e Divenire. Je autorem knih Indagine sui diritti dell´uomo. Genealogia di una morale (LEdE 1985), a Biopolitica. I nuovo paradigma (SEB 2005), které jsou k dispozici také na internetu. Dříve byl činný jako zástupce Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (GRECE) v Itálii, dnes je národním koordinátorem Sdružení italských transhumanistů (Associazione Italiana Transumanisti) a členem kulturního sdružení Terra Insubre.

http://www.transumanisti.it/

http://www.terrainsubre.org/

http://www.uomo-libero.com/

http://www.orionlibri.com/index.php?sezione=home

http://www.revue-elements.com/

http://grece-fr.com/

K transhumanismu v ČR:

(http://www.transhumanismus.cz/)

 

„Vzít evoluci do vlastních rukou a nechat se vystřídat něčím lepším.“

Pravidla pro lidskou ZOO:

http://www.phil.muni.cz/fil/texty/debestializace.html

– esej filosofa Petera Sloterdijka, který vzbudil rozruch, viz titulka magazínu Spiegel:

http://wissen.spiegel.de/wissen/image/show.html?did=21114381&aref=image020/E9939/SCSP199903900010001.pdf&thumb=false.

U nás s ním polemizovala – nepřekvapivě – Šimona Löwensteinová: Případ Sloterdijk, v: Revue Prostor, č. 45-46 (téma: Muži v ohrožení?), s. 59-69.

Aplikace neurobiologie v ideálním státě?

Andrew MacDonald  (vl. jm. William L. Pierce) prostřednictvím hrdiny svých Turnerových deníků říká: „Jen malá část lidí je buď vysloveně dobrá, nebo špatná. Většina je morálně neutrální, řídí se podle toho, co je momentálně v kurzu. Když společnost řídí dobří a spravedliví muži, odrazí se to ve společnosti, když se k vládě dostanou zločinci, tak také.“ Je jasné, že systém, který je založen na oslavě bezohledného egoismu („ať si člověk dělá, co chce“) a všeobecné prodejnosti („tržní charakter“), plodí partajnictví, korupčnictví a mafiánství všeho druhu zcela přirozeně, lépe řečeno „racionálně“ („hovno vždycky vyplave nahoru“). Společnost, kde platí lež jako norma (neboť etické se netýká „nejlepšího zájmu“ obchodníka) a určující životní styl prostřednictvím své mediokracie definuje plutokracie a zbohatlíci (jako „obchod s iluzí“ – odtud „programová infantilizace“), podstatou jejichž privátního jmění je finanční spekulace (nikoli tvorba hodnot), ne-li přímo otevřené podvody, krádeže a jiné zločiny, má na člověka nepochybně obecně špatný vliv, neboť platí: jaká je společnost, takové jsou do značné míry i hodnoty, kterými se její členové řídí

Zhroucení utopie nekonečného růstu a spásy skrze spotřebu je první cestou k nápravě. Historická zkušenost však ukazuje, že i ve zcela jinak strukturovaných a orientovaných společnostech se k moci často dostávali (a dostávají) duchovně a duševně (=charakterově) nekvalitní jedinci a s nimi ještě ubožejší vrstva přisluhovačů. Bude vůbec možné v pospolitostech rodících se a organizovaných mezi troskami liberálního kapitalismu a parlamentní demokracie na základě staronových principů (etnokracie, solidarismus, autarkie atd.) zajistit, aby je místo vznešených „orlů a lvů“ neovládly přízemní „hadi a hyeny“ gangsterského feudalismu?

Biotechnologické východisko z této hrozby každopádně existuje: v mozku jsou nepopiratelně místa zodpovědná za chování, jež dané společenství hodnotí jako morální či nemorální. Naše jednání determinují mozkové spoje. Až věda rozluští systém, podle něhož neurony pracují, budou neurobiologové schopni nezpůsobilé identifikovat ještě před nástupem do vůdčích, tj. pospolitosti odpovědných pozic a vyřadit je z výběru. Určité charakterové rysy také budou schopni měnit: léčbou, terapií, převýchovou. Vládli by pak, přesně jak si to představoval Platon, jen ti „nejlepší z nejlepších“. Strážci!

Časovost je podstatnou složkou surhumanistického světonázoru. Připojujeme tedy i několik poznámek k pojetí času :

Čas lidských dějin má na rozdíl od času fyzikálního proměnný rytmus. Historický čas je formován událostmi*, fyzikální je libovolně dělitelné kontinuum.

Kant jej řadí k formám názoru.

Pro Nietzscheho má nepodmíněnou realitu.

U Bergsona každý okamžik v sobě obsahuje části momentu předchozího a zároveň nápovědu okamžiku budoucího.

Proust rozlišuje čas společenský a čas vnitřní, v němž se vyvíjí naše vědomí a v němž se neměníme jen my sami, ale i naše vztahy k okolnímu světu a věcem.

Spengler podtrhuje zvláštní hodnotu, kterou mu člověk Západu přisuzuje.

Pound nahrazuje obvyklé dělení na minulost, přítomnost a budoucnost tím, co trvá, co se vrací, co se vytrácí.

a konečně

Heidegger plně vyzvedává a osvětluje časový charakter lidského bytí, jež zakládá jeho dějinnost; dějiny ve své časovosti jsou základní strukturou lidské skutečnosti. A v časovosti se k sobě dostávají (blíží) všechny tři dimenze (extáze) času – tak se vytváří jednota času: minulá přítomnící budoucnost.

Více k tomu Ladislav Benyovszky, Náhlost: Myšlení bytí z času, Oikoymenh, Praha 2005, především např. s. 11, 58, 68, 70, 72-73, 79, 81, 146, 160, 231.

* Také subjektivní čas se na rozdíl od měřeného může natahovat, proběhnout rychle nebo prostě plynout.